Ve videu Týden s knížkou jsem vám ukazovala svoji básničku, tak jsem se rozhodla se s vámi o ni podělit. Básnit neumím a ubdivuju lidi, co to dokážou. Snad se vám můj pokus o dystopickou báseň bude alespoň trochu líbit! :)
Jednou, až tu nebudem,
a pohltí nás tma,
oheň až sežehne naši zem,
budeš vzpomínat na nás dva.
Vysoké plameny šlehají k nebi,
hvězdy na vše dohlíží,
jen oni už neví co by,
naše smutné tváře si s pohrdáním prohlíží.
Jsou zlí, krutí a nelítostní,
řídí naše životy,
máme doufat, že nás někdy propustí?
Vzduchem se nese tichý verdikt poroty:
,,Vše zapálit, nenechat tu nic,
jste jako obtížný hmyz,
nás vždy bylo víc
a vy zmizíte z zemského povrchu pryč!"
Jednou, až tu nebudem
a pohltí nás tma,
až slehne se po nás zem,
oheň v našich srdcích bude navždy plápolat!

Mě se to líbí! Povedlo se ti to ;).